Thajsko a Kambodža Thajsko a Kambodža, Angkor Wat, Česky mluvící průvodce, Meditační kurzy, Meditační pobyty v klášterech, Poznávací okruhy na míru, Buddhismus, Duchovní cesta
Most přes řeku Kwai – po válce
Tento památník temné stránky lidských dějin proslavil nejen stejnojmenný román, ale hlavně film. Po uvedení do kin, začaly do Thajska proudit davy turistů ve snaze toto místo navštívit. Bohužel ten slavný Most přes řeku Kwai nikdo nemohl nalézt. Buď nalezli řeku Kwai (Kwae Noi), přes kterou žádný železniční most nevede. Nebo našli most, který jednak nebyl dřevěný a jednak nepřeklenoval řeku Kwai, nýbrž řeku Mae Klong. V předchozím článku jsme prošli historii stavby železnice spojující Thajsko s Barmou a co bylo dál?
Logicky každého napadne, že most i železnici bude Thajsko a Barma denně využívat k přepravě zboží a osob. Nakonec se kolo dějin pootočilo naprosto nepředvídatelným směrem.
1945 – Zřícení mostu
Ocelový most byl definitivně zničen v červnu 1945, kdy se tři střední pole zřítila do řeky. Dřevěný most byl krátce po skončení války odstraněn z důvodu obnovení říční plavby a dnes z něj zbylo jen několik prvních metrů, které je možno vidět ve Válečném muzeu, hned vedle železného mostu.
1946 – Oprava mostu
Tři zničená pole nahradili v roce 1946 dvěma novými poli o větší světlosti. Dvě nové kosodélníkové konstrukce i celou opravu zajistilo a zaplatilo Japonsko.
1948 – Sešrotování
Po válce ztratila trať svůj význam a vlády Thajského království a Britské Barmy se dohodly, že ze strategických (a pietních) důvodů, zlikvidují každá na své straně sto kilometrů tratě od státní hranice v průsmyku Tří pagod do vnitrozemí. Zbylý úsek na thajském území převzaly v roce 1947 thajské státní železnice, které rozhodly o postupné obnově tratě pro civilní provoz z odbočky v Nong Pladuk až do 130 km vzdálené stanice Nam Tok.
Obnova a rekonstrukce probíhala po částech:
- 24. června 1949 byl uveden do provozu úsek Nong Pladuk – Kanchanaburi
- 1. dubna 1952 byl uveden do provozu úsek Kanchanaburi – Wangpo
- 1. července 1958 byl uveden do provozu úsek Wangpo – Nam Tok
Zbytek železnice v Thajsku i Barmě pohltila džungle, kromě několika kilometrů kolem „Hellfire Pass“. Část trati na thajském území, je nyní dokonce pod vodní hladinou přehradní nádrže Khao Laem.
1952 – Most přes řeku Kwai – kniha
V roce 1952 vychází román francouzského spisovatele Pierra Boulle (mj. autora „Planety opic“) – Most přes řeku Kwai (Le Pont de la Rivière Kwai) Kniha má velmi dobrý příběh, který si po právu získal přízeň milionů čtenářů po celém světě. Bohužel, skoro celý děj je čistou fikcí, a to jak z hlediska geografického – autor umístil most na nesprávnou řeku, tak i z hlediska vlastního příběhu. Zničení mostu na thajsko-barmské železnici v den průjezdu prvního vlaku v říjnu 1943 je nesmysl. Po svém otevření fungovala trať bez problémů více než rok. Zcela fiktivní je také varianta útěku jednoho ze zajatců, jeho přidání se ke „Commandos“ v džungli a zmíněná sabotáž.
Britské oddíly „Commandos“ sice již v té době v Barmě fungovaly, ale jejich působení mělo spíše symbolický charakter s minimálními destruktivními účinky na japonskou armádu. Dokonce není doložen ani jejich jediný útok proti „Železnici smrti“ a už vůbec ne jejich působení v Thajsku.
Je tedy zřejmé, že románový příběh se na „Železnici smrti“ zcela jistě nikdy nestal. Francouzi se budování „Železnice smrti“ neúčastnili a Pierra Boulle dokonce ani toto místo nikdy osobně nenavštívil.
Autentickým je v knize pouze pozadí příběhu, konkrétně:
- Druhá světová válka
- budování thajsko-barmské železnice
- stavění dřevěného mostu přes thajskou řeku
- nasazení spojeneckých zajatců
- nelidské podmínky k životu i práci
- brutální chování Japonců
1957 – Film – Most přes řeku Kwai
Veleúspěšný román se v roce 1957 dočkal i filmové podoby. Jako by nestačilo, že románový příběh je vymyšlený. Režisér David Lean se rozhodl natočit Most přes řeko Kwai (The Bridge on the River Kwai) na Srí Lance. Film se okamžitě stal celosvětovým trhákem a s třímilionovým rozpočtem vydělal 33.300.000 USD. Obrovské uznání se mu dostalo i během udělování Oscarů.
Z osmi nominací jich celkem získal sedm:
- nejlepší film
- herec (Alec Guinness)
- režie (David Lean)
- adaptovaný scénář (Pierre Boulle, Michael Wilson, Carl Foreman)
- kamera (Jack Hildyard)
- střih (Peter Taylor)
- hudba (Malcolm Arnold)
1960 – Legenda mění realitu
Po uvedení do kin, začaly do Thajska proudit davy turistů ve snaze toto místo navštívit. Bohužel – ten slavný ,,Most přes řeku Kwai“ nikdo nemohl nalézt. Buď nalezli řeku Kwai (Kwae Noi), přes kterou žádný železniční most nevede, nebo našli most, který jednak nebyl dřevěný a jednak nepřeklenoval řeku Kwai (Kwae Noi).
Fakta
- Ocelový most postavený Japonskou armádou překlenuje řeku Mae Klong celým názvem แม่น้ำแม่กลอง Maenam Mae Klong (Mae Nám Mé Klóng)
- 5 km po proudu se do ní vlévá řeka Kwae Noi (Kwai Noi) แควน้อย (Khvé Nój), tato řeka teče podél železnice smrti a na mnoha místech tvoří krásnou scenérii. Právě tato řeka byla zkomolena a mylně dosazena do románu jako Kwai.
- 1960 se Thajská vláda rozhodla udělat v tomto chaosu pořádek, a inspirována románem přejmenovala řeku tekoucí pod mostem z Mae Klong, na Kwae Yai (Kwai Yai) celým jménem แม่น้ำแควใหญ่ (Mae Nám Khvé Jaj).
1960 – Pojmenování řek v oblasti
- Kwae Noi – Malý přítok – pramení na hranici s Barmou, protéká okolo Železnice smrti (Wampo Viaduct) a v Kanchanaburi se vlévá do řeky Mae Klong. Délka 150 km
- Kwae Yai – Velký přítok – pramení v Tenasserimských horách na hranici s Barmou, podtéká Most přes řeku Kwai a po pěti km se vlévá do řeky Mae Klong. Délka 380 km
- Mae Klong – nepramení, ale vzniká v Kanchanaburi soutokem řek Kwae Noi a Kwae Yai. Ústí do Thajského zálivu jihočínského moře, délka 480 km
1990 – Hororový sen
Během října 1990 měl Sompong Chorenchai (majitel opravny motocyklů v Kanchanaburi) velmi nepříjemné sny. Ve snech ho pronásledovali mrtví asijští dělníci, kteří si stěžovali, že nemohou dýchat, protože jsou pohřbeni v masovém hrobě. Žádali Somponga o přemístění jejich ostatků na nové, důstojné místo. Sen se ukázal jako pravdivý. 19.11.1990 byl masový hrob opravdu objeven necelou míli od mostu přes řeku Kwai.
V hrobě bylo pohřbeno více než 500 těl. Některé byly svázány drátem a některé vykazovaly známky pohřbení zaživa (v hrobě byly i dětské kostry). Ostatky byly převezeny do Bangkoku, zpopelněny a řádně pohřbeny. Od této chvíle hororové sny přestaly. Celkem zde při stavbě Železnice smrti zahynulo neuvěřitelných 100.000 asijských dělníků.
2013 – Film – Koleje osudu
Tento film režiséra Jonathan Teplitzky je natočen podle autobiografického románu Erica Lomaxe. Dokonce byl natáčen i v Thajsku, přímo v Kanchanaburi.
Děj se odehrává okolo roku 1980 – Eric Lomax (Colin Firth) je posedlý železnicemi a ve vlaku se náhodou seznámí se sympatickou sestřičkou Patti (Nicole Kidmanová), začne s ní žít. Ona však zjišťuje, že je pronásledován drastickými vzpomínkami na své utrpení za války.
Většina filmu pozůstává z toho, jak Lomax vzpomíná na válečná léta a své utrpení (ve scénách z války ho hraje Jeremy Irivine) a jak se opět (v 80. letech) vydává zpět do Thajska vyhledat jednoho ze svých japonských mučitelů, aby se mu pomstil.
2016 – Současnost
Provincie Kanchanaburi se stala oblíbenou turistickou atrakcí. Most přes řeku Kwai a Železnice smrti je častým cílem turistů, kteří sem zavítají na jedno i vícedenní výlet ze 130 km vzdáleného Bangkoku. Pokud se sem také vypravíte, určitě využijte možnost svést se po Železnici smrti. Nejzajímavější úsek je Wampo Viaduct, kde je provozní rychlost vlakové soupravy omezená z technických a z bezpečnostních důvodů pouze na 10 km/hod.
Odkazy:
- Most přes řeku Kwai – stavba
- Most přes řeku Kwai po válce – právě otevřený
- Kanchanaburi – provincie
- Most přes řeku Kwai – o filmu
- Koleje Osudu – o filmu
- Největší sladkovodní rejnok uloven v Thajsku – v řece Mae Klong
- wendi – průvodce Thajskem a Kambodžou
