René Kroc – povídka Potopa v Bon Bon prosinec 2011

René Kroc – Potopa v Guesthouse Bon Bon prosinec 2011

Po povodni

15. prosince 2011

Milí přátelé,
soubor katastrof je třeba doplnit dalším dílem. Kousnout do kyselého jablka a polknout. Štěstí, že je to za mnou. Zatím. Když voda po nějakém čase začala opadat, probudil jsem se do krajiny tak nevlídné, že by romantického básníka dohnala k terapii a ředitele komunálních služeb k láhvi ginu.

Nostalgicky jsem vzpomínal na byt v Mostě v 7 poschodí, kde díky děravé střeše jsem byl vytopen pouze jednou a ještě jednou díky prasklému topení – samozřejmě střecha šla do kytek asi 3 dny potom, co mi namontovali novou kuchyňskou linku a topení ruplo měsíc po položení nového koberce smetanové barvy.

Ale i tak, v mrňavejch dávkách je nostalgie docela příjemná věc. Dokáže obalit tvrdou prdel minulosti jemných chmýřím vzpomínek. Jenže ty vzpomínky mají příliš často konkrétní jména konkrétních průšvihů: Šárka, Lucie, Ilona a třeba Františka (ta do seznamu dílem nezapadá, protože je to moje babička, kterou jsem měl léta na hrbu a a ke konci byla totálně mešuge, dílem zapadá, protože mě stála víc prachů, než lze utratit za všechny štětky v Pattayi a nervů, že nepomáhaly prášky ani hektolitry vína) .

Když jsem přehlížel následky přírodní katastrofy – bordel všude, začínající plíseň a houby, tuny zničených věcí, co měly zkrášlit penzion a ulehčit mi žití, začal jsem propadat chmurám. Saa do toho se žádostí o dovolenou a že chce domů (to bych taky rád, jenže už není kam). Pak ta nostalgie, ty jména a další vzpomínky.

Nevím proč, ale vybavil se mi Paroubek, obluda se sexy mozkem a ksichtem, který by uspokojil každého osamělého orangutana. Demagog, jehož portrét by dokázal vytvořit i průměrný umělec párkem namočeným v hořčici. Pomohlo to. Povodeň už mi nepřipadala tak ničivá a následky nepřekonatelné.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že každý člověk, který pije má problémy. Proto je alkohol tak oblíbený. Protože vytvářet problémy je pro nás zábava. Já se v tomto období dostal do stádia, že střízlivost byla jen dočasnou a chatrnou maskou a heslem dne bylo, že svět nazíraný dnem láhve vypadá snesitelnější.

Dřel jsem jak mezek – tahání všeho nahoru a dolů, podle míry zasvinění a vlhkosti. Do baráku se udělaly další díry – pro změnu, aby voda mohla rychleji ven. V té době hektického snažení o znovu zprovoznění baru jsem vypadal jak kdybych utekl ze stropu Sixtinské kaple a vzal to přes jokohamské opiové doupě, jako bych chlastal ropu a šukal hady. Nábytek se vyvážel před dům (občas i s jeho obsahem), kde ho sbalili buď shánčliví Thajci z nižších příjmových skupin, nebo bordeloodvozci z městských úklidových služeb.

Když přišel na návštěvu i Paul Davies (bývalý majitel, který tvrdil při prodeji, že povodně tam nehrozí a nikdy nebyly a pojistku, že nepotřebuji), měl už jsem ruce vytahané jak lidoop, že jsem ho ani nemohl začít škrtit. A že jsem na to měl sakra chuť. K mému úžasu s ním přijela i Nee a Paijit a začaly Saa pomáhat s vyvedením vody a úklidem. Šok byl o to větší, že jsem vlastně poprvé (a zároveň naposledy) viděl Nee držet v ruce něco jiného, než flašku nebo karty.

Rozdal jsem jim zbylé reklamní hodinky od IDV, neboť kapesní nože s malovanou střenkou používané Cimmrmanology coby dárky pro domorodce v Pojizeří nebyly k dispozici. Z větší části jsme všichni uklidili i silnici, když dorazili pracovně úklidové čety z města. Štěstí, že jsem nebyl u toho, když šéfka uklízeček sjela Saa za to, že ta hromada písku a bahna naplavená povodní určitě není přírodního charakteru, ale asi jsme si ji po nocích vyrobili sami.

Jsou chvíle, kdy nervová soustava je soustavně labilní a pak stačí málo. Jak říkám, štěstí, že jsem tam nebyl. Úklidové práce pokračovaly paralelně venku i uvnitř. Zavřený bar a nulový přísun turistů mi aspoň umožnili provést kompletní opravy a částečnou rekonstrukci pokojů. Peněženka tekla jak cedník.

Když jsme se dostávali z nejhoršího, jela se koupit pračka – minulá uplavala. Vzal jsem to se Saa přes stavebniny a nakoupil velké stavební skruže a to tři kusy (kruh z betonu cca 0,5m vysoký s průměrem větším než metr) i s betonovým deklem. Prostě jsem nemohl unést pomyšlení, že by se i další pračka v budoucnu vydala na vodní výlet. Když Saa pochopila, na co to je, čelil jsem opět pokusu o stávku.

Fakt je ten, že průměrně rostlá Thajka by skutečně potřebovala žebřík, nebo štafle, aby mohla do pračky plněné vrchem (její blbost mohla si vybrat takovou, co se plní zepředu). Schůdky odmítla, štěkala jak smečka jezevčíků a nakonec jsem sám, rád, musel uznat, že jsem to kapku přeťápnul. Uklidil jsem se do předem připravené pozice, takže skruže jsou tam jen dvě plus dekl.

Saa potřebuje jen pár tvárnic, aby mohla pračku obsluhovat a já nechal vyrobit speciální ocelové obruče do kterých se pračka zamyká a zůstává tak odolná jak proti zlodějům, tak proti odplavení. Jack (opět přezdívka, skutečné jméno neznám) zatím jako občasník dával do pořádku pokoje. Jack byl taky postavičkou k pohledání. Pokud byste dokázali zkřížit Elvise Presleyho s Karlom Duchoňem, přilepili uši elfa a doladili asiatský typ, máte Jacka jak fík. Z jeho oprav a cen jsem šílel.

Oprava záchodu, sprchy, odpadů prostě čehokoliv byla provedena tak, že po jeho návštěvě už to protékalo jen little bit (trochu) . Dokopat ho k tomu, aby to neprotékalo vůbec bylo asi tak snadné, jako stahovat hrocha z kůže zubní protézou. Aby mi nezačalo hrabat, raději jsem nevedl evidenci, jestli je dražší Jackova oprava, nebo oprava opravy po Jackovi. Po povodních prostě nebyli lidi.

Po nějakém čase jsem se duševně, fyzicky i finančně odhodlal k radikálnímu řešení vyhodit skoro vše a bar vymalovat. Nutno říci, že za cenu asi desetilitrového kýblu barvy by se měly dát pozlatit všechny báně v Kremlu, ale na druhou stranu barva je taková, že po záplavách bude možné stěny umýt hadicí s vodou a měl by být klid. S nelíčeným zájmem Saa sledovala moje přípravy na akci.

Mou prosbu i pozdější příkaz, aby všude dala stará prostěradla, noviny atd., aby se šetřil čas na úklid velkoryse ignorovala a dívala se, jak do sebe lupu pár piv a panáků na kuráž a vybaluji štětky, štětce a válečky. Pro akci jsem si zcela nerozumně vybral noční hodiny, snad abych tolik nebavil okolí – marně. Něco jsme oškrábali a jelo se. Nešlo ji zastavit. Vybrala si nejmenší štětec, ještě k tomu zárohák, který pokud nemáte topení je k ničemu a šla na to. Já s válečkem dělal stěny.

S pocitem dobře vykonané práce a polovičně na šrot jsem šel nad ránem spát. Že barva nešla dolů ani z těla, ani z oblečení není potřeba podotýkat. Když mě po krátkém spánku přišla Saa vykopat z postele, měla zádumčivý výraz, který doplnila slovy, že musíme ještě jednou vymalovat. Na dotaz proč odpověděla:“It is a little bit crazy.“ (je to trochu bláznivé). Předchozí noc jsem si nebyl s to do detailů vybavit, takže jsem se vzrůstajícím podezřením capal dolů do baru.

Všichni známe pohádku, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Já měl před sebou, jak vymalovali bar. V prodejně barev měli i návrhy, jak za pomocí hadrů, nebo speciálních válečků vytvořit efektní, abstraktní malbu a nám se to podařilo i bez hadrů a válečků. Já na sebe byl hrdý, protože v minulosti, ať mi bylo patnáct nebo čtyřicet, pokaždé se mi podařilo při malování, dříve nebo později šlápnout do kýblu s barvou, čemuž jsem se tentokrát vyhnul. Hluboký nádech, doušek čehosi na udržení hladinky a znova do toho. Úklid voděodolné barvy nacákané snad všude zabral 10x víc času než obě malování dohromady a 100x tolik sil.

A pak přišel ten dlouho očekávaný den. Hotovo. Bar jak klícka. Pokoje zrenovované. Chyběl jen ten bastard, co slíbil postavit zeď okolo vchodu do baru, zazdít částečně vchod do penzionu a doladit protipovodňová opatření. Ano, ten den, kdy jsem si vydechnul, dal cigáro a s pýchou hleděl na dílo desítek hodin šílené práce. Ano, v ten den přišlo varování, že příští tři dny nás to čeká nanovo.

Někoho potkávají průšvihy už od narození, někoho ještě dříve. Už v prenatálním věku jsem měl dojem, že v děloze mé matky bylo místo jen k stání a od té doby to není lepší. Zmetka, co se na mne vybodnul s protipovodňovými opatřeními jsem proklínal. Saa opět zkoušela zda projde dovolená.

Na obřích autech začaly městské technické služby rozvážet pytle s pískem. Chtěl jsem aspoň tři vrstvy – v přední straně to bylo více než 70 pytlů, u zadních dveří asi 15. Opět všude bordel. Stálo mě to zásoby veškerého piva a většinu nealka, protože na lubricatïon (všimném) se v případě hrozících povodní nemá šetřit. Chlapci se činili, čamtali pivo, colu a vlastně vše, co jsme jim dali a práce jim šla od ruky stejně rychle, jako mně přísun flašek z lednice do jejich žíznivých hrdel.

Tři dny stresu, preventivně zavřený bar, věci, co přežily minulé zase nahoru, stoly, židle na sebe a tichá modlitba Saa spolu se zápalnou obětí pro Buddhu, aby nás pro tentokrát ze svých žertíků vynechal. Mělo to úspěch, povodeň nedorazila. Po dalších 10 dnech začala Saa držkovat, že nechce skákat přes pytle a ať je uklidím vedle domu a část vyhodím.

Rázně jsem to odmítnul s tím, že pytle půjdou pryč, až budou postavené protipovodňové zdi a další úpravy na hotelu, které mají zabránit akci všechno plave, co je v baru. Zase jednou dostal můj zdravý rozum na prdel, protože jsem nakonec podlehl ňafání Saa, že je z pytlů jen bordel a blbě to vypadá a ujištění tv komentátorů, že povodně nehrozí a to minimálně další dva týdny. Dřel jsem se celé odpoledne jak to boží hovado se všema pytlema a páteř zpívala něco ve smyslu … už ti hochu není dvacet let, už ti není ani třicet pět.

Polomrtvý únavou a utlumený léky na bolest jsem uložil své těžce namáhané tělo i psýchu do husté marinády spánku. Samozřejmě, že nás to tu noc vypláchlo znovu.

SA VAT DÝ KCHÁP

René