Thajsko, Pattaya – převážně nevážně 6. Žiletky k jídlu

Mail 6. Žiletky k jídlu?

18. července 2011 v 13:37 | René KROC
Milí přátelé,
ještě tu noc, po peripetiích se sousedkou a její suitou, mi kapku vyhládlo, tak jsem se vydal do místní jídelny pod skoro širým nebem. (Plachta visící na pár tyčích bambusu, počet stěn 0). Ve 3 ráno měli už celkem omezený výběr cca 12 jídel s možností kombinovat a doplňovat. Ceny více než lidové – 15 Bahtů (8Kč) , porce samozřejmě malé. Angličtina limitně se blížící nule. Vždy se najde někdo, kdo tuší význam slov jako spicy, sea food, chicken, atd. Takže první jídlo, ok navíc hlad je nejlepší kuchař. Přešel jsem na druhý chod a podpořený ničím neodůvodněnou sebedůvěrou jsem se vydal k pultu a ukázal na něco, co vypadalo jako chutná směs, ve které by mohlo být i maso. Stejně jako existují jedy, třeba pro agenty CIA v nouzi, zabíjející bleskurychle, tak existují jedy s pozdějším nástupem, aby se ztížilo určení, kdy k nim nebožtík přišel. Chod číslo dva, sousto číslo jedna, hm zatím ok, skoro nepálí, zase jsem dobře vybral. Chod číslo dva sousto číslo dva, trochu narůstá teplota v ústech, zvyšuje se tepová frekvence, ale pořád dobrý, asi jsem tam měl stopu chilli? Sousto 3, polknutí, bolest jako prase. Kurva to by slouplo barvu ze silnice!!! Jak to mohou žrát?

V TV jsem občas viděl alergickou reakci. Tohle nebyla alergie, to byla zoufalá obrana organismu před kořením vyrobeným nejspíš z nadrcených žiletek. Jazyk o dvě čísla větší než tlama. Jak můžou prodávat nevychladlou lávu!!!? Ihned to Family Markt, chleba, pivo. Nejdříve zajíst pak počkat a nakonec uhasit plameny. Kulový. Chleba skoro nepomohl a hasit oheň v ústech ihned, dokud žár nerozpustí plomby v zubech. Hlavně pořád mýt ruce, abych si nesáhnul do očí dřiv, než zlikviduji stopy jídla. Chápu, proč jsou Thajky většinou štíhlé. Jíst tohle, tak do týdne mám poleptanou sliznici trávícího traktu a žiju rok z vnitřních zásob jako anakonda.

K jejich stravování – podotknu že česká stupnice – nepálivé, trochu pálivé, velmi pálivé, pálivé jako prase je na thajské stupnici stále v kategorii naprosto nepálivé. Skutečně nepálivý tu je pouze balený chleba, rýže (pokud uhlídáte, aby ji někdo v dobré víře v nestřeženém okamžiku nedochutil) a třeba jogurt. Pokud byl někdo v Thajsku a tvrdí, že mu thajská kuchyně chutná a že má rád pálivé, ví prd. Jakákoliv restaurace, kde je byť jen pár kousků v jídelníčku označeno mimo thajštiny i anglicky, či jiným snadno přečtitelným jazykem je pouhým slabým odvarem přizpůsobeným tomu, aby to farang přežil a případně mohl přijít ještě jednou. Thajským jídlem je to asi tak, jako když jste si před pár lety dali v restauraci to, co bych pracovně nazval jako na slano upečený chodský koláč a Ital by netušil proč tomu říkáme pizza.

Skutečné thajské jídlo si můžete dát i doma, pokud máte kotel na tuhá paliva. Stačí ho otevřít, vzít pár rozžhavených uhlíků do úst, blaženě se tvářit a mumlat spicy, spicy. Nikdy jsem nepochopil Thai ladies, proč si sednou nad jídlem, nad kterým nemohou ani mouchy lítat, aby je to nesežehlo za letu, a zobou a při tom skučí (na baru ve společnosti farang) spicy, spicy. Musí přitom otvírat hubu jako krokodýl směrem k ventilátorům, po případě se ovívat vějířem. Pak je jim i občas blbě od žaludku, ale to nebrání v tom, aby až další, co bude na řadě s nákupem jídla, neodběhla někam a nepřitáhla příště něco, co bude ještě agresivnější žíravinou. Možná je to skučení tréninkem na budoucí erotické steny, aby farang měl pocit, jakej je bejk a dokořán otevřené malé huby trénikem na….. . No nechme toho. Tenhle zvyk má většina, nejen bar ladies.

Ocenil jsem proto, že jak Saa tak Paijit unisono tvrdily, že nemají rády pálivé jídlo – tedy to bylo ještě před tím, než jsem si soukromě vytvořil onu před chvílí nastíněnou stupnici české a thajské verze pálivosti a netušil, že se neprotínají. Takže, když si jeden večer v pohodě debužírovaly na terase, tak jsem cosi ochutnal, a i když na české stupnici – pálivé jako prase – stále se to dalo jíst a byla možnost i cítit jinou chuť. V dobré víře jsem Paijit vybavil penězi a poprosil, ať koupí něco, co má ráda a mohl bych jíst i já. Párkrát jsem koupil jídlo já, občas mi daly zobnout ony, takže jsem měl plnou důvěru. ….. Visací Zámek ? „.. tak si myslím, že už čas křičet, nevěřte nikomu, komu je přes třicet“. Obě mají třicítku za sebou.

První sousto – po odumření většiny chuťových buněk minule se zbylé jen sotva probouzí, takže ok. Další sousto, realita vypadá růžově…. nebo snad nastupuje rudá? Třetí sousto, chci Paijit začít škrtit, ale obě ruce drží hořící krk. Ta malá mrcha. Přehlídnul jsem, že tu v okolí prodávají jadernej odpad, volat hasiče – nebo protichemickou jednotku? Sliznice pálí, jako bych proléval hrdlo kyselinou sírovou. Ta svině. Ještě se ptá, jestli mi to chutná. Nevím sakra co bych měl kromě bolesti ještě cejtit!!! Odháním taxikáře, co mi přišli poskytnout masáž srdce a všechny prachy v peněžence letí na nákup piva. Saa má otok na zápěstí, jak nestačí otvírat třetinky. Jen Počkej Paijit!!!! (čti Pajdžit) . Začínám se dusit. Dva taxikáři. Profi úder kickboxu do zad, abych se neudusil. Páteř mám před sebou na stole. Ze všeho toho piva už jsem taky na sračky. Hubu mám bolavou a nateklou jak po silikonových implantátech. Jestli to tak pálí při vstupu, co bude až to projde perforovaných zažívacím traktem?

V noci se mi zdá o stejném jídle, střeva v jednom ohni. Kdybych se posral, prožere to židli. Toužím po tom rok si utírat prdel sněhem. Proberu se. Ach. Byl to jen sen. Židle je celá. Žádné společenské faux pas. Škoda toho chladného závěru se sněhem. To by bylo fajn. Víc a víc se probouzím. Thajská realita. Se sněhem nemám nárok. Ke každému jídlu přistupuji s opatrností pyrotechnika a obavami hostů na mejdanu u Borgiů.

Co je proti mému zážitku historka mé známé, která v době kdy PETka Jaru i oleje byla stejná a stejně se u obou musel ustřihnout zobáček, takže se divila, proč jí ty topinky tak pění a protože je sama nejedla, tak je bez skrupulí vyservisovala svému manželovi k večeři. Co je proti tomu chvíle, kdy má spíše intelektuálně zaměřená exmanželka začala k obědu servírovat dušenou mrkev s bramborem a až když byly brambory na talířích, tak si vzpomněla, že tu mrkev nejenom zapomněla udusit, ale i koupit (pro ty, kteří se domnívají, že maso s bramborem stačí doplňuji, že to měl být čistě vegetariánský oběd a tudíž neměl a ani neosahoval žádné maso), prostě byla jen příloha. Na její obranu musím dodat, že pochází z rodiny, kde si opravdu na jídlo moc nepotrpí a proto ex i její sestra a matka jsou dodnes velmi štíhlé.

Pamatuji se, jak jsem si jednou o prázdninách na VŠ šel večer udělat topinky s míchanými vajíčky a se sýrem a všechny tři postupně napochodovaly do kuchyně a fascinovaně zíraly na to, že je někdo schopen klohnit teplé jídlo ve všední den večer. Tchýni jsem podezíral z konzervatismu, protože od doby, kdy jsme s ní přestali společně bydlet, dostala jednou k vánocům kávovar a od té doby jsem pokládal za zbytečné, aby si platila ještě plyn. Stejně jako v pohádkách město, kde zmizela princezna, tak i její sporák byl celý „černým flórem potažený“ a tím pádem naprosto zbytečně zabírající místo v její kuchyni.

Mám dnes jednu velmi dobrou zprávu. Otevřelo se drůbeží nebe a kohout spadnul zpátky na zem. Evidentně prožil buď znásilnění pětisty slepic, nebo, což je pravděpodobné byl na kohoutích zápasech jako přímý účastník. Předpokládám, že slavně zvítězil, protože poražení jsou obvykle (snad ne vždy) promptně vyřazeni z chovu a zařazeni na jídelní lístek. Kohout vypadá tak, že kdyby stál před jedoucím kombajnem na poli a nechal se zpracovat, vypadal by líp. Jestliže takhle vypadá vítěz, jak asi museli vypadat ti poražení? Spekuluji, zda o tu jednu nohu přišel, nebo ji jen jako velmi zraněnou šetří. Zkrátka momentálně používá jen jednu a vypadá jako velmi přerostlá hopsakoule. Algoritmus jeho pohybu je zhruba hop, hop, hop, plác. Myslel jsem, že něco sbírá ze země, ale on skutečně s šílenou pravidelností padá na zobák. Přískoková rovnováha má evidentně svá omezení. Doufám, že se dá brzo dohromady, protože ten zobák dlouho ty pády na beton nemůže vydržet. Toto jsem zařadil jako aktualitu, protože mám pořád zpoždění s popisem jiných kabaretů, které se udály mezi tím.

Zatím se loučím a SA VAT DÝ KCHÁP

René