Thajsko, Pattaya – převážně nevážně 11. 11.září

Mail č.11. 11.září

6. listopadu 2011 | René KROC

Milí přátelé,

10, září 2011 se tvářilo, jako by se nechumelilo a příjemné thajské klima s lehkým odérem tělesnosti a sexu, který je tak typický pro Pattayu mne ukolébalo do ospalé nečinnosti. Opět jsem si dělal plány (opět ve stylu chceš-li pobavit boha, řekni mu své plány), že zítřejší dopoledne by bylo možné zkusit strávit na pláži. Večer pak v tom bordelu, co tam stále byl po vyložení kontejneru, najít chlupostroj (přístroj zakoupený na výstavě psů v Litoměřicích) a přeměnit se zpět na cosi, alespoň vzdáleně připomínající lidskou bytost. Ráno jsem tomu individuu, co jsem zahlíd v zrcadle řekl: „Neznám Tě, ale umeju Tě.“ Ten pohled napověděl, že prérii brady stále pokrývá hrubé strniště a dlouhé vlasy povlávají jako ocas arabského hřebce, který se znaveně vrací od mladé klisny. Kromě pytlů pod očima jsem neměl žádná zavazadla a byl tažný, vláčný z předchozích ztrát krve. Pozitivní bylo to, že TO konečně přestalo. 24 hodin bez toho, že by guesthouse vypadal jako místní pobočka jatek. Saa už byla taky celkem v pohodě, takže jen korzovala předstírajíc pracovní nasazení a plynně držkovala ve své mateřštině.

Příliš klidný den. Příliš na to, aby to byla pravda. Příliš na to, aby to vydrželo. Vše mělo mít svůj čas. Obrovská bedna knížek, kvůli které jsem objednal závěsnou knihovnu, co mi měli tento den dodat, ale zpoždění ve výrobě to odsunulo o 14 dnů. Další tuny krámů jako například cca 200 reklamních obrazů, které jsem chtěl po vymalování pokojů a chodeb rozmístit po celém baráku. Rozložená buková postel, kterou smontují, až… až. Ani hovno. Zapadající slunce bylo červené jako prdel paviána a nic mě nemohlo připravit na věci příští.

Přišel ten typ noci, o kterém jeden spisovatel napsal, že v takové noci rádio nočních sester vyhrává tango a za dveřmi do sklepa jed na krysy prozpěvuje rozvášněné šlágry. V noci, kdy had polyká svou zardoušenou kořist a černé limuzíny se projíždějí čtvrtí smyslnosti. Kdyby jen to.

Okolo půlnoci začala Saa podezřele často vykukovat z okna a hodnotit situaci. Déšť. Chvílema pravý thajský slejvák. Vemte si, vy movitější z vás, v koupelně masážní sprchovou hlavici, pusťte ji na plný koule a máte místí slejvák na ploše menší než jeden decimetr čtverečný. Vynásobte plochou „kam až oko dohlédne“ a umocněte na třetí a je to. V mezičase prší běžně. Zachoval jsem chladnou hlavu a nepanikařil, což se později ukázalo jako hrubé podcenění situace. Mé nepanikaření byla ve své podstatě čistokrevná lenost, protože se mi nechtělo tahat se se všema krámama do prvního poschodí, kdyby voda dorazila až dovnitř. Idiotská snaha odmítající se podívat realitě do očí a vsadit vše na kartu bezhlavého optimismu. Mohl jsem tušit, že tu noc se na kovadlině deprese objeví nový, dosud neznámý ingot.

11.září 2011 čas tři až čtyři hodiny ráno. Čas, kdy noční můry spřádají své černé plány a hladina cukru sjíždí dolů, aby se chvilku poflakovala po suterénu. Probudil mne čvachtavý zvuk a tři písmena ze rtů Saa – NÁM – česky voda. Což byla za daných okolností dost zbytečná informace, protože jsem v ní už stál a od kotníků celkem čiperně stoupala výš. Co se týče Budhy, pokládám od něj za slušnost, že mi nejprve nechal zhojit frňák a pak teprve poslal další z testů odolnosti. Dveřmi se valila hnědočerná břečka jak apokaplyptické daikirí a nenechala nikoho na pochybách, že čas hájení je už definitivně pa.

Blesková akce, kdy Saa postupovala systémem, zachránit svoje krámy a pak to, s čím by měla při příštím úklidu nejvíce práce. Já neměl ani čas ani chuť jí usměrňovat, takže jsem postupoval systémem zachránit to, co by stálo největší balík peněz při znovuzakoupení, případně věci nenahraditelné – doklady, vč. diplomu, kreditky, počítače s daty, televize a samozřejmě kočku, žrádlo pro ní a její záchod. No a s tím vším se brodit, neupadnout, nepřerazit se a dostat to po příkrých schodech do poschodí. Měl jsem luft ze zásuvek a vůbec z elektřiny, ale celkem zbytečně, rychle jsem pochopil, proč jsou v Thajsku zásuvky většinou až půl metru nad zemí, takže odtud zatím nic moc nehrozilo a na tu spoušť svítily zářivky naprosto spolehlivě. Ztahaný jak pes a po předchozím týdnu ještě zesláblý, jsem po záchraně možného, odmítl se duševně trýznit pohledem na to, jak se potápí další poklady a šel chrnět do jednoho z pokojů.

Ráno bylo jako malované. Tedy pokud Alfred Hitchock, kromě natáčení hororů, také maloval. Vstoupil jsem do místnosti za barem, pomalu a opatrně jí proplul. Opatrnost byla na místě. Lednice o výšce cca 2,2 m s důstojností vlastní jen největším lednicím plula na boku a narážela do původní postele, kterou bylo pod nánosem vody a špíny, možné spíše tušit, něž vidět. Jedenácté září na thajský způsob. Masivní dubový bar plaval také. Chvíle, kdy se mi chtělo brečet přišla, když jsem se podíval na dveře, nebo spíše na to, co z nich zbylo. Z pěti velkých prosklených veřejí jedna vlála v nepřirozené poloze, jedna se tvářila jakože v pohodě a tři byly v hajzlu způsobem, nad nímž mi zůstával rozum stát. Pračku, co stála venku vzala voda. Rezignovaně jsem dřepnul na lavici z masivního dřeva na terase, která ještě nestačila uplavat. Další peckou do hlavy bylo množství nafouknutých igelitek plavajících v baru. Došlo mi, že to jsou mé nejoblíbenější a nejcennější knížky, z nich většina je dnes už nesehnatelná.

Otevřel jsem železnou, prosklenou neplavající lednici v baru a začal se připravovat na nápor případných infekcí desinfekcí zevnitř. Ty dveře byl opravdový průser, protože to znamenalo, že nejsme s to zamknout a tím pádem musíme do večera odstěhovat nahoru naprosto všechno. Z chmurných myšlenek mě postavila na zem Saa, která připodoplavala ke mně na terasu a nenuceným výrazem mne požádala, jakoby šlo o naprostou samozřejmost, o dovolenou.

Nezabil jsem ji jen proto, že jsem podvědomě tušil, jak moc ji budu při likvidaci škod potřebovat a taky když jste nějaký čas ponoření do studené tekoucí vody, je dost komplikované rozpálit se doběla. Po krátkém dialogu, který, nebýt hučících proudů řeky, ve kterou se změnila silnice, by byl slyšitelný i na blízkém tržišti, se mi snažila vysvětlit, že by ráda jela domů. Ubezpečil jsem ji, že já taky, ale za prvé už nemám kam a za druhé to stejně musíme dát do původního stavu chcá nechcá. Další konfliktní situace vznikla, když jsem byl v pokušení vyhodit sošku King V. (jeden z bývalých thajských králů, který se zasloužil o zvelebení a modernizaci země a otevřel ji světu), kterou mi krátce před povodní věnovala Paijit, prý ať ho nechám na baru, že je patronem obchodníků. No děkuji. Chvíli tu pobyl a jsem vyplavený do základů, takže s takovým patronem jděte do prdelí zasmolených. Navrch těm soškám se pak dávají kytky – čerstvé a za prachy farangů, vykuřují se tam vonné tyčinky a dávají se obětní nápoje. Tyto nápoje jsou zhusta sladké a bývají příčinou rozsáhlých mravenčích invazí. Vážně není o co stát, ale jiný kraj, jiný mrav, tak proč dráždit kobru bosou nohou, že? King V. jako jedna z mála věcí zůstal na svém místě a já tajně a marně doufal, že ho někdo šlohne.

Den před potopou jsem byl na nákupech a pořídil nějaké kytky – ty co tu jsou dnes se od nich dost liší – ty co jsem koupil já uplavaly (z toho, že květináče byly těžký jak kráva se dá usoudit, jak silný byl proud) a připluly jiné. Budha vzal, Budha dal. Blahopřál jsem si k vetování nápadu Saa pořídit motorbike a odložení mého nápadu koupit auto. Čistě akademicky jsme probrali myšlenku, zda pokud to takhle půjde dál, pořídit vodní, nebo silniční skútr. Den před potopou jsem si také udělal pořádný nákup jídla, vhodného pro středoevropský žaludek. Člověk by neřekl jak dokáží špagety nacucané vodou pohodově plavat. K vzteku. Z televize nakoukané při povodních v Čechách jsem věděl, že je potřeba pořídit zásoby jídla a především vody. Pěkný paradox. První, co jsem přitáhnul to potopeného baru byla voda. Modlil jsem se, aby z automatu byla stále ještě pitná.

Aby nedošlo k mýlce, u nás jsou povodně katastrofou, tv přenáší uplakané obličeje zničených lidí se záběry znehodnoceného majetku. Tady byly povodně neskutečný kabaret. Ne že bych neviděl ustarané obličeje a nevěřícně kroutící hlavy. Ale to bylo tak všechno. Střídal jsem soumarské nošení věcí do poschodí s chvilkama na retko a udržoval v krvi hladinku, která mi říkala, že svět nazíraný dnem láhve je mnohem snesitelnější místo k žití. A zíral. Hordy mrňavých thajský aplégrů se zcela nepokrytě rochnily v řece, co bývala ulicí a jejich šťastný vřískot byl v mírném kontrastu s výrazem rodičů, kteří odhadovali hmotné ztráty. Za chvíli se připojila i většina dospělých a soutěžili mimo jiné i v tom, kdo vyloví bizarnější klump z vody. Nešlo se nepřidat.

Seděl jsem na neviditelné lavici pod vodou, za mnou vylomené veřeje a majestátně plující barpult a hulákal na ně, to co slyší každý turista v Pattayi, když jde okolo beer baru plného štětek. Welcome, sit down, take a drink. (vítejte, posaďte se, dejte si pití) . Kromě vody v barácích nám všem ještě zcela evidentně šplouchalo na maják. Vrchol představovala babizna snad k osmdesátce, která předvedla umírněné strip show – umírněné proto, že když odhodila první kusy svršků, tak jí došlo, že to bylo naposledy, kdy je vidí, protože proud vody je unášel stejně neúprosně, jako rychle. Když se zorientovala, že je pitomost odhazovat svůj oděv tak předvedla tanec. Ale jaký! A … snad zpěv?

Představte si stařenu, jak se cáká ve vodě se šťastným výrazem v ksichtu (patří do nejnižších příjmových skupin vařiček polívky, takže evidentně neměla prachy si ten pocit štěstí chemicky navodit) huláká si a prozpěvuje potopě navzdory a v proudu vody, kde ji ty staré hnáty tak tak udrží a ještě provokuje božstva žádostí o další déšť. Byla to boží žena. Její žádost thajská božstva promptně vyřídila a začalo lejt znovu.

Další den kabaret pokračoval. Co se dalo přesunout do vyšších pater domů, bylo přesunuto, co by se v budoucnu mohlo ještě usušit také, zbytek všichni posílali dobrovolně i nedobrovolně po vodě. V tv proběhla informace, že to vyplavilo i krokodýlí farmu pár kilometrů od Pattayi a vzali kramle i tři velcí krokodýli. Tak ty jsem v duchu litoval, zařízení barů a obchodů můžete v pár dnech obnovit jejich vysušením nebo dokoupením. Ale roky práce na farmě? Plazi staří od pár týdnů po mnoho let a fuč? Při spekulaci, v čem tu podnikat jsem se zaobíral i myšlenkou na hadí farmu, ale při mé šikovnosti by moje první práce s jedovatým hadem, byla s velkou mírou pravděpodobnosti i tou poslední, co bych dělal, tak jsem tento nápad odsunul do říše fantasmagorií.

Opět jsem si mohl blahopřát, vyplavení hadí farmy a její následky by mi při mém štěstí přinesly minimálně doživotí. I když možná ne, na internetu proběhla zpráva, že 16 km od Bangkoku zmizelo 15 afrických černých mamb (Dendroaspis polylepis), což pašeráci divokých zvířat jaksi opomněli úřadům nahlásit. V pátek ministerstvo zdravotnictví oznámilo, že už mají sérum a skupinky ze zoologických společností se vydaly na lov těchto bestií. 15 už je dost na to, aby se tu v klidu rozmnožily a pak si myslím, že potvora tak agresivní, že je schopná útočit na i svůj vlastní stín se postará o to, aby se na poslední invazi kober do Bangkoku vzpomínalo jako na piknikovou selanku. (Pro milovníky hadů jen dodávám, že smrtelná dávka jedu mamby černé je cca 10-15 mg, na jedno uštknutí použije 100-120 mg max. i 400 mg a útočí opakovaně. Je to rozhodně jedno ze zvířat, které bych nechtěl potkat v lukách)

Ale zpět do září a k povodni. Saa už přestala žádat o dovolenou – jednak povodně byly i v její vesnici a jednak nebyla k dispozici loďka, na které by mohla vzít čáru. Thajská pospolitost včetně taxikářů objevila novou zábavu a v menších tlupách začali chlapi rybařit. Další potvrzení, že je to potopa nevídaného charakteru, protože přítomnost ryb v silnicořece dávala tušit rozsah povodně. Nejspíš celá oblast Chon Buri i s Pattayou. Od prutů, přes koše na prádlo a různé vrše. Vše se hodilo k nečekanému rybolovu. Toho řehotu a hulákání , jak si je navzájem naháněli. Zpoza rohu vyplaval borec farang na miniaturním gumovém člunu s minipádlem a dovesloval si do večerky dovnitř na nákup. No komedie na posr…

Do toho všeho občas někdo zkoušel projet s motorkou a utopil ji, jen velká silná terénní auta byla s to projet. Čert aby ty kokoty vzal. Tím, že projížděli, vytvářeli velké nárazové vlny a co ještě neurvala voda sama, dorazili oni.

Při jedné pauze na cigáro, jsem viděl proplouvat okolo obrovskou kládu a spekuloval, kde to vyvrátilo stromy. Kláda se blížila do ohybu k rybařícím Thajcům a náhlá půlvteřina prozření, řev ještě větší než obvykle a zběsilý úprk. Kláda mohutně máchla ocasem a krokodýl mizel směrem k 3rd Road a dále do centra. Událost srovnatelná s tím, že by se po Václaváku špacíroval divoký medvěd. Krokodýl siamský – (crocodylus siamensis) je na území celého Thajska prakticky vyhuben a spíše se tvoří programy na jeho reintrodukci zpět do přírody. Navrch dorůstá 3 max. 4 metrů. Krokodýl co plaval kolem bylo hovado velké 5 – 5.5 m, jak jsem si později potvrdil změřením vzdálenosti mezi 2 body, kde jsem ho viděl.

Pustil jsem to z hlavy a nesoulad mých znalostí s realitou přičetl tomu, že symbióza mezi mým hrdlem a barovou lednicí začínala dosahovat hranice zamilovanosti do obsahu čehokoliv, co nechá fungovat tělo a pokud možno vypne mozek.

Večerní zpravodajství kromě povodně přineslo zpřesňující informaci ohledně krokodýlí farmy, totiž to, že číslo 3 bylo sice správné, ale nesprávně přiřazené, takže krokodýlů nadměrné velikosti zdrhlo 29, ale 3 už chytili + odměna pro každého, kdo podá informace o dalších uprchlících. Škoda, že můj mobil v klidu trůnil někde v baru hluboko pod vodou. Po delší době jsem si ověřil, že jsem nebyl ani namol ani neměl vidění ohledně jeho velikosti, ale řada farem kvůli produktivitě chová také krokodýli mořské (Crocodylus porosus – ten má běžně přes 6 metrů max i 10 a dost přes tunu váhy) a vzájemně je kříží. No, nevím jak vás, ale mě by určitě nasralo být zabit a případně i sežrán křížencem. Když už, tak aspoň čistokrevné zvíře, no ne?

Po dvou dnech začala voda mírně opadat, takže byl nejvyšší čas, abychom se Saa vyhodnotili, co už nebudeme potřebovat a sanovat a poslali to po vodě potřebnějším lidem. Penzion je rohová budova a z jedné strany ulička hluboko pod úrovní běžné silnice. Tam nakonec Thajci za pomocí skutečných rybářských sítí provedli dokonalý výlov, že by se za něj nemuseli stydět ani baštýři na Rožumberku. Mé rybářké úspěchy byly v podstatě bezděčné, protože jsem se rybolovu aktivně nezúčastnil, tudíž jsem v baru chytil pouze rybu velikosti většího vánočního kapra a malou okrasnou akvarijní rybku jasně bílooranžových barev se spoustou ozdobných ploutví. Tu první jsem věnoval taxikářům, protože jsem se bál jestli díky povodním nemá v sobě nějaké jedy no a tu druhou nechal v nádobě nejvíce podobné akváriu. 4 dny jsem jí měnil vodu a sledoval jak prosperuje, den pátý se mi jí zželelo a šel jsem kromě žrádla pro kočku a Saa koupit i krmivo pro rybku. Ocenil jsem její výdrž v povodni i čtyřdenní hladovku, nasypal jí gáblík a za dvě hodiny bylo po ní. Není každý den posvícení.

SA VAT DÝ KCHÁP

René