Thajsko, Pattaya – převážně nevážně 15.Do třetice všeho zlého

Mail č. 15. Do třetice všeho zlého

4.ledna 2012

Milí přátelé,

už se těším, až od příštího mailu budu moci popisovat historky veselé a ještě veselejší a některé bych se nebál označit dokonce za pikantní. Prodlevy v psaní jsou způsobené všeobecně mou nechutí vracet se k nepříjemnostem, v tomto případě ke třem ranám thajským. Takže do toho, když jsem přežil třetí ránu, přežiju už všechno. Občas se může stát, že na cestě za jiným, snad i lepším životem, může člověk i zdechnout.
Ráno po povodni číslo dva vlhkej vzduch studil jak popel vychladlýho vztahu a do budoucnosti jsem hleděl se stejným optimismem jak tanečník s dřevěnou nohou po 4 letech nucených prací. Saa to opět zkusila se žádostí o dovolenou, ale opravdu jen cvičně, protože odstranění pytlů s pískem byl její nápad. Ne snad, že by se v ní hnulo svědomí, ale jadrná česká věta vyslovená se všemi temnými podtóny, totiž DO PRDELE, ji nejspíš naznačila omezené možnosti dialogu s mojí maličkostí. Musím říci, že úklid probíhal celkem rychle na to, že ho prováděla pouze jedna celá Thajka a jeden napůl schvácený český mezek.

Bylo vidět, že předchozí tréninkový program nošení věcí nahoru a dolů při každém planém poplachu přinesl své plody, takže škody byly minimální. Vlastně samotná povodeň nebyla ani poloviční, jako ta první, a trvala jen krátce. Další zbytky dosud nevyhozeného nábytku letěly pryč spolu se vším, co si zaplavalo a nevypadalo užitečně, či zachranitelně s pomocí vody a nějakého toho detergentu. Předchozí vymalování hříšně drahou barvou se vyplatilo, takže stěny stačilo opláchnout hadicí a vyvézt bordel, co připlaval, nebo ho vyrobila vodní břečka. Za dva až tři dny bylo víceméně hotovo a jelo se dál. Chudší o pár věcí a bohatší o zkušenosti, že bez důkladných protipovodňových opatření se to nedá. Anebo se to bude pravidelně opakovat.
Časem se ukázalo, že nikoliv má hláška týkající se místa, kde končí záda, ale skutečnost, že to vypláchlo i jejich vesnici, byla důvodem, proč Saa netrvala s obvyklou tvrdohlavostí na své dovolené. Nakonec neštěstí její vesnice bylo štěstím pro mne, protože z rýžových polí zůstala jen jezírka, coby koncertní síně pro zbylé žabí společenství, kde se kromě žab a ryb prohánělo i nezanedbatelné množství hadů.

Tím pádem její bratr s kouzelným jménem ČUM neměl prakticky do čeho píchnout a mohl si dovolit cestu do Pattayi a nabídnout své služby jako údržbář a všeuměl. Po dlouhé době jsem potkal v Thajsku někoho, kdo pracuje rychle, dobře a levně. Ve srovnání s blbounama které jsem požádal o přemístění klimatizace (bedna, co je vně budovy) o 2 metry výš, aby kabely, co vedou ven byly nad výší oken a nemohla kolem nich v budoucnu pronikat voda do baru, tak ti pitomci přemístili bednu, ale káble zůstaly na podlaze. Zabít je je málo. Ve srovnání s nimi a dalšími je Čum hotový poklad. Nakonec ty kabely dokázali přemístit, tak jak jsem chtěl. Teď když už by se dostala voda dovnitř – jakkoliv se tomu snažím zabránit, tak mám i způsob, jak ji co nejrychleji dostat ven. Barák má nyní v obou přízemních místnostech vybourané díry, osazené trubkami se šroubovacím závitem na tom konci, co ústí ven. Takže dovnitř to tudy nepůjde, ven ano.

U druhého vchodu do guesthousu se zvýšilo schodiště a napůl zazdily dveře vedoucí do místnosti za barem. Saa tedy musí trénovat rozhoďnožku pokaždé, když prochází vnitřkem k pokojům, což se jí možná ještě někdy bude hodit. Já to zkusil asi třikrát. Doba, kdy mé tělo bylo ohebné a pružné je definitivně pa a jen při podobných příležitostech se o tom mohu neustále přesvědčovat. Výsledkem posledního pokusu o přechod touto cestou byla, díky mokré podlaze, natažená třísla, odřené vnitřní strany stehen a lehce zhmožděné kulky. Děkuji, třikrát a dost. Dnes to obcházím zvenčí, případně zaúkoluji Saa.

V mezidobí se pravidelně stavovala Janejit ohledně voděodolnému nábytku a neustále jsme prováděli korekce. Konečně přišel den D a začali to stavět. Předpoklad byl, že budou za 2 a půl dne hotoví. Zůstali skoro 2 týdny. Na to, že je designérka a mělo by jí dost věcí včas sepnout, je výsledek v některých ohledech docela tristní. Speciálně vestavěná skříň, kam jsem chtěl dát obleky, košile a kalhoty, má prostor na tyto věci tak nízký, že je všechno ohnuté a tím pádem zmuchlané. Na původním nákresu to bylo jinak, ale ve slabé chvíli jsem jí možná odkejval přepážku, aby skříň lépe držela. Když jsme se Saa skříň postupně zaplňovali, tak si neodpustila škodolibou poznámku SÓM NAM NÁ, což volně přeloženo by mohlo česky znít jako „Dobře Ti tak!!

Když zjistila, že cena vestavěných skříní a závěsné knihovny a pár poliček do kuchyně převýšila 100.000,- Bahtů, tak dostala zvláštní výraz do tváře. Právě plnila celkem velký foch, kam nešlo dát nic jiného než prázdné igelitky a spekulovala, co s obleky a košilemi. Skříň na igelitky za 100 litrů. Sóm nám ná farangu pitomej. Dala to dohromady jako první souvislé souvětí v angličtině, takže jsem rozuměl a index mojí vnitřní spokojenosti s novým nábytkem se vydal rychlým tempem na jih. Po téměř dvou týdnech, kdy byl bar díky mistrům nábytkárům zavřený a zasraný, jak jetel drobným prachem z brusných kotoučů a dodatečného pilování thajsky (čti nepřesně, či rovnou blbě) změřených nábytkářských dílů, se konečně blížil závěr.

Janejit mi radila, kam umístit sošky z Egypta a Keni, kam zbylé obrazy a dekorační svítidla. Drobné sabotáže Saa, která měla prakticky vždy jiný názor na to, co, kam a v jakém množství umístit, jsme společně zpacifikovali. Saa byla ukolébána falešnou představou, že když to takhle a tuhle nechtěla, tak to v budoucnu nebude muset čistit. Chvilkama jsem odbíhal na terasu a míjel se s odcházevšími dělníky, napil se vody, abych spláchnul ten prokletý prach a dal si cigáro, aby plíce nezůstaly zase až tak moc nezaprášené. Janejit zrovna řešila se Saa otázku, že umístit na záchodě zrcadlo naproti míse, namísto nad umyvadlem není tak úplně šťastný nápad a já se odebral na terasu na cigáro.

Zhluboka jsem se z PETky napil vody a byl v hajzlu jako nikdy před tím. Vyletěl jsem a nestačil ani zařvat, jak jsem to svinstvo flusal všude okolo. Vletěl jsem do koupelny a ihned pod sprchu. Pálila mě držka, jako nikdy před tím a snad už nikdy potom. Proud vody trochu pomohl. Krkal jsem a cítil pach acetonu. Saa civěla se zájmem na nové divadelní představení, Janejit lehce pobledla, protože věděla, že je průser a ten průser je její firmy. Okamžitě jsem do sebe lil co nejvíce vody a trochu mléka a prst do krku a zvracet na kanál a tak furt dokola. Hovada, hovada, hovada. Občas zůstává rozum stát. Mám rád Thajsko i Thajce a Thajky obzvláště, ale v těch chvílích jsem hluboce litoval, že jsem se sem vypravil. Upřímně řečeno, myslel jsem , že bude po mně.

Ve firmě objednávají ředidlo v barelech. Pak na jednotlivé fušky si ho stočí do lahví. Co čert nechtěl nějaký debil to načepoval do PET láhve od vody (běžně v prodeji všude) , navíc ředidlo zcela bezbarvé a na pohled od vody k nerozeznání. Na chuť samozřejmě rozdíl neskutečný. Protože byli lemplové líní to odvézt sebou a přivézt další den, tak to další (nebo možná stejný) debil postavil do rohu ke dveřím na terasu. No a poslední vemeno, netušíce, doufám, co je uvnitř, to postavilo na stůl na terase, kam jsem chodil kouřit a napít se. No, tak jsem se napil.

Měl jsem žízeň jak trám a byly to 2, spíše 3 hluboké loky. Polykání je při pití reflex. Než to dojde do mozku, druhý doušek je uvnitř. Janejit volala známého doktora, který poradil, ať se nesnažím zvracet, že si mohu ještě více popálit hltan a hrtan. Kretén, raději budu mít spálené cesty do žaludku, než si při filtraci toho svinstva odpálím játra a ledviny. Další jeho rada byla vypít syrové bílky. Takže až se někdo z Vás napije ředidla, thajská léčba je zajíst (zapít) syrovými bílky a je to v pohodě. Chyběla už jen rada ať chroustám mandragoru za jakubské noci utrženou. Saa lítala střídavě na trh pro vajíčka – měla radost, že na ní zbydou žloutky, její oblíbená pochoutka a střídavě pro mléko.

Do špitálu jsem nechtěl, jednak nejprve cesta, po ní příjem, pak měření tlaku a dotazník a pak teprve se zpožděním výplach žaludku, což jsem si mohl udělat za pomoci litrů vody, mléka, bílků, prstů v krku a upřeného pohledu na rozmázlé psí hovno sám a včas. Jednak jsem měl vážně lufta, že to mám za pár a dával jsem přednost možnosti zdechnout ve vlastní posteli a baráku, kdyby to ředidlo obsahovalo ty složky, kterých jsem se nejvíce bál. Noc jsem trávil proplachováním žaludku snad hektolitry vody v naději, že to naředím, až do neškodného množství. Byla to dlouhá noc. Moje druhé jméno bylo Karma – připadal jsem si jako průtokový ohřívač vody.

Z každého vzedmutí vnitřností mi bylo ještě hůř, protože jsem neustále cítil acetonovou příchuť. Motal jsem se okolo jak derviš a slabej jsem byl jak vyběhaná řemenice mého pravěkého Peugeota. Někteří z nás mohou mít občas podezření, že je zabije chlast, ale u mne to podezření 48 hodin po napití hraničilo s jistotou. Sakra, místo abych se utopil v bazénu z modrého portugalu, či frankovky, případně v sudu obstojné skotské, tak mě sundá PETka s ředidlem. To jsou paradoxy.

Po dvou dnech jsem zašel k doktorovi, nechal si udělat jaterní a ledvinové testy. Doktor ještě pátral po složení ředidla. O tom, co nevím o ředidlech a thajských obzvlášť by se dala napsat hezká řádka knih. Na dotaz, co bylo napsáno na lahvi jsem po pravdě odpověděl „Quality drinking water“ (kvalitní pitná voda), což mu moc nepomohlo. Vše, co jsem řekl před tím, nejspíš ignoroval, protože jinak by mi tak stupidní otázku nemohl ani položit. Myslel si snad, že jsem si jen tak z plezíru otevřel lahvinku ředidla, popasoval se s ní a nakonec si napsal složení a hupky dupky do nemocnice? Ptal se na zrak a sluch. Vše ok. Testy vnitřních orgánů v mezích širší normy. Přes Janejit jsme získali aspoň název toho dryáku a na internetu s doktorem našli složení. Volal i na toxikologii. Podle účtu za všechna vyšetření musel volat nejmíň New York.

Janejit potom, co se u Saa ujistila, že jsem dosud naživu se zastavila se zvláštním darem jako omluvou. Vypadá to jako pizza udělaná z perníkového těsta na dvou tenkých nožkách. Z poloviny je to polepené drobnými zrcátky a pozlátkem. Uprostřed je díra akorát tak pro onana s evropským rozměrem lachtana. Když se Saa později ptala, kam to umístíme, jaksi automaticky zamířila k popelnici. Nevím proč, bylo by to ozdobou každé romské domácnosti. Jane jsem upozornil na účet za doktora a tento promptně strhnul z poslední platby za nábytek. Ještě jsme se domluvili, že firma zaplatí další kontrolu v nemocnici a tím to skončí, když to bude bez následků.

Dva týdny na to mi začal téci hnis z očí. Chuťovka. Jak když se Vám někdo vysmrká do očí a přes noc to zatvrdne. Levé ucho mimo provoz. Další návštěva nemocnice, tentokrát kromě testů ještě ordinace ušního a i očního. Účet jak od NASA. Prášky už nepočítám, podle barev a počtu si připadám jako závislák na lentilkách. Po pár týdnech už je celkem klid. Oči zazlobí jen občas a jen trošku, ucho v pravidelných intervalech funguje i nefunguje a celkový stav současné devastace dorazilo vlastně to, že kvůli všem nepříjemnostem jsem byl dost dlouho imobilní, takže jediná činnost bylo vaření a gáblík. Výsledek – nafouknutej jak balon a vyžranej jak prase.

Epilog Jane a její zapráskaná firma od té doby nereagují na telefony ani maily, takže jsem odeslal obligátní 3 urgence ohledně účtů za doktora a až bude čas mám možnost buď vyrazit na policii a tam to vše sepsat a předat právníkům, což je drahé a časově náročné, nebo se kvůli pár tisícům zaplést s místními odborníky na řešení problémů a nechat ji i její šéfku řádně napojit tím samým ředidlem a nebo varianta c na všechno se vybodnout a být rád, že jsem to rozchodil. Vím, že c je správně, ale ještě se mi stále líbí i první dvě možnosti. Nejvíc mě na tom dere jejich přístup a fakt, že se jim to nestalo poprvé. Při tom by stačilo málo. Rozdat dělníkům jiné PETky, které by nikoho nespletly, nebo PETky od vody natřít barvou, či polepit leukoplastí. Sám jsem ještě dlouho poté přistupoval k láhvím s vodou s opatrností hosta na banketu Borgiů.

Ne snad, že by mě do konce roku 2011 už nepotkala žádná nehoda, či nepříjemnost, ale jednalo se už jen o podružné drobnosti nehodné písemného záznamu. Můžete se těšit na příští zážitky týkající se příjezdu a pobytu chlapců z mého rodného města – a že to byla jízda, exkurzí po strip barech, seznámení s místní emigrantskou komunitou Čechů a Slováků – a že to je panoptikum k pohledání a další a další nekatastrofické příběhy nikdy nespícího hříšného města Pattaya.
SA VAT DÝ KCHÁP
René